• pověstný je na našem hřišti pivní pultík na zadní straně backstopu, kde při ligových zápasech postávají asi dvě desítky skalních fandů (tzv.“brooklyňstí“), kteří už rozplakali nejednu reprezentační nadhazovačku, zbavili rozumu nejednoho rozhodčího a rozložili svým fotbalovým pojetím softballu nejedno družstvo. Bohužel někdy i domácí.
• pověstná se stala i softballová loučení se sezónou – Poslední pálky, které po tři roky za sebou ač dlouhodobě plánované dopředu byly pravidelně narušovány policejní (tehdy ještě „esenbáckou“) přítomností, protože vždy těsně před akcí nás opustili postupně pánové Brežněv, Andropov i Černěnko. A poslední „Poslední Pálka“ se konala v nově zkolaudované klubovně v pátek 17. listopadu 1989…

V letech 1988-90 vedle „Trutnovských draků“ jsme pořádali i další akci hodnou zápisu do knihy mistra Guinesse – turnaj neregistrovaných „O Metu Mikrofóra“. V 15 lidech za pomoci přátel z Meteoru se na hřištích v Mladých Bukách, Svobodě a Janských Lázních utkalo 20 manšaftů, ubytovaných a stravovaných v „pionýráku“ v Sejfech, odkud se živě vysílalo a kyvadlový autobus rozvážel družstva i hráče k zápasům a zpět. V roce 1989 za účasti spisovatelky Marie Kubátové, Ivana Hlase nebo pozdějšího ministra kultury a obrany a velvyslance Martina Stropnického a tudíž i za asistence a přerušovaného vysílání STB…

Rok 1990 a porevoluční euforie urychlily odchod mužské části oddílu do Mladých Buků, což na jedné straně uvolnilo již tak přetížené a neustálými konflikty s fotbalisty poznamenané hřiště pro ženy, dorostenky a žákyně, na druhé straně jsme přišli o přirozenou líheň trenérů a dalších funkcionářů, potřebných k životu oddílu. Jedinou výjimkou z ženské části reprodukce v devadesátých letech byla Mirka Gardoňová (pomineme-li Jarču Andělovou a Alenu Kopeckou pokračující ve SPARKS v Mladých Bukách).

Roky 1992-4 považujeme za nejúspěšnější, i když jejich počátek byl poznamenán krutou porážkou : v boji se zákeřnou chorobou prohrál náš kamarád, trenér a jeden z hnacích motorů oddílu ještě před jeho založením – Robert Kadrmas. Právě on měl lví podíl na postupu našich žen do tehdejší Národní ligy, a se vzpomínkou na Róbu holky dva roky chodily na prvoligovou lavičku. Díky Petrovi Borovcovi a Zdeňkovi Karlíčkovi, kteří převzali ženy pod svá křídla po Robertově odchodu, obešlo se prvoligové období sice s porážkami, ale bez větší ostudy. V té době začala stoupající křivka výkonnosti Gábiny Javůrkové, která již dovedla řadu pálkařek udržet na uzdě.

Poslední žáci (kluci) odešli ze žákovských družstev také v roce sametové revoluce a začalo se formovat družstvo kadetek, posílené další partou děvčat – která začala na jiné trutnovské škole hrát s kluky baseball pod vedením Romana Klempíře. V letech 1991-2 toto družstvo nemělo v kraji soupeře (republika se ještě nehrála). Zkusili jsme to s Little League, vyhráli kraj a republiku a byl tu první výjezd – na evropskou sérii LL do Bittburgu. Společně s mladšími žákyněmi Mladých Buků, za něž poprvé hrála tehdy na kadetky příliš mladá Hanka Kodenková, jsme slavili úspěch a po finálovém dramatu jsme domů přivezli pohár evropského šampióna. Pro nás překvapivé pozvání na světovou sérii do USA jsme k překvapení amíků z bittburgské základny s díky odmítli.

O rok později se situace doma opakovala s malou nuancí, že na přihlášce do místního kola LL jsme museli podepsat prohlášení (a hravě jsme jej podepsali), že v případě vítězství na Evropě do USA pojedeme. Samozřejmě při podpisu nikoho ani ve snu nenapadlo, že 9.července 1993 navíc na domácím hřišti a rozdílem třídy, Evropu vyhrajeme, a že 13.srpna (téhož roku!) budeme očekáváni na letišti v Chicagu. Dnes s odstupem let, kdy jsme konečně splatili dluhy (na rozdíl od Standy Ondráčka a jeho mladších žákyň a všech, kteří v tom Standu nechali), se i mně samotnému jeví naprosto neuvěřitelné, že jsme s pomocí rodičů a spousty drobných podnikatelů, města a okresu během tří neděl sehnali víza, letenky a 350 tisíc na ně. Díky i ČSA a osobně tehdejšímu prezidentovi ČSA Tomáši Stockelovi za zprostředkování půjčky, kterou jsme v následujících letech „odpracovali“ na různých přeborech a soustředěních.

10 dnů, které jsme strávili v městě Kalamazoo, bylo pro nás obrovskou školou nejen v softu, ale doslova ve všem. První zápas před jen několika stovkami diváků proti budoucímu šampiónovi se docela vydařil : nás mrzící porážka 0:2 byla pro místní tisk a televizi senzací, která na náš druhý a poslední zápas z Kanadou vytáhla lidí o několik stovek navíc. Ve finálových bojích jsme však poznali, že Američané na nás z úcty k hostům nevytáhli nejtěžší kalibr. Zhruba pět nejlepších nadhazovaček ve svých 14-15 letech by pěkně zamotalo hlavu našim prvoligovým pálkařkám … Prohrou s Kanadou 2:6 jsme se s World Series rozloučili a věnovali se poznávání „american life“, hře, tréninku, rozhodování a všemu kolem softu. Díky panu Marty De Jong, který byl naším americkým tátou (a během tříhodinové cesty autobusem z Chicaga do Kalamazoo si zapamatoval a uměl i vyslovit jména všech 30 děvčat i s jejich „ř“, „chrk“ a jinými pastmi v českých jménech), paní Evženii Kellner Jameson a Frankovi Metelkovi, našim krajanům žijícím v Kalamazoo, to byl pro nás skutečně jeden z nejkrásnějších a možná i životně „zlomových“ týdnů.

Roky 1994-5 znamenaly generační výměnu v družstvu žen následující po sestupu z NL. Kadetky a juniorky ve svých kategoriích téměř neměly konkurenci, tentýž kádr ještě nevydržel fyzickou a psychickou zátěž v soutěži dospělých. „Americký“ úspěch přilákal do oddílu řadu mladých – žaček i kadetek, zásobárnou juniorek a žen se tradičně staly Mladé Buky. Se žákyněmi jsme odehráli jeden ročník oblastního přeboru a zúčastnili se i Přeboru ČR na novém, ještě neotevřeném novém krčském areálu. Na další roky jsme již neměli trenérské a organizátorské síly na vedení dvou družstev, takže opět startovaly v soutěžích jen kadetky, doplňované výraznějšími postavami z nižší kategorie.